Lehká stížnost na ubohý život pouličních umělců v Krakově

S mou drahou spřízněnou duší už jistou dobu praktikujeme jistý styl života odborníky kulantně nazýván "socka life". Součástí tohoto našeho komplexního způsobu žití a počínání byl i pokus o pouliční umění, který, nutno doznat, v Brně nedopadl vůbec špatně.
Ona jakožto schopná kreslířka a já jakožto pokusná muzikantka nadšením vyrovnávající nedostatek talentu - naznaly jsme že tohle dokonalé duo má skvělý potenciál sednout si na chvíli na ulici a sledovat co se stane. Tak jsme sebraly krabici z Billy, stanovily nějakou pokusnou cenu "stylized portrétu" a jako správní artisti jsme ani nezapomněly napsat kousek vedle linky na naše instagramy. Sedly jsme si kousek od Svoboďáku na dečku a, po chvíli trapného koukání na sebe, rozjely byznys !
Netrvalo dlouho a už se u nás zastavil první člověk, potom druhý, třetí a pokračovalo to než došly papíry na portréty. Jelikož celá akce portrétování jednoho člověka nezabrala moc času, stihly jsme si tak akorát trochu popovídat, případně zahrát nějakou písničku na přání (a nebo, přiznávám, ji alespoň zapsat do seznamu songů na přidání do repertoáru).
Naštěstí musím říct, že vkus lidí, kteří o nějakou píseň požádali, mi nebyl vůbec cizí a nemusela jsem se potýkat se svým odporem k (hlavně českému) popu a jiným hudebním odpadům žánrům... (Ano, Beatles i Johna Lennona hraji ráda ♫♪)
Ale abychom se tedy dostali k meritu tohoto pokusu o článek, naše veliké umělecké plány na čtyřdenní výlet do Krakova skončily fiaskem. (Uznávám, že velká část tohoto nezdaru spočívá v naší lenosti a ponocování do brzkých ranních hodin, ale přece...)
Lidé z Krakova, jak jsme zjistili, pouličním uměním moc fascinováni nejsou. Jistě se to dá vysvětlit lehce - naše tvorba nestojí za nic. Jenže po bližším průzkumu jsme shledaly, že prázdný byl nejen náš klobouk, ale i pouzdro na saxofon sympatického muzikanta, kelímek krajináře nebo miska kytaristy ve vedlejší ulici. Koruna byla nasazena když mi jediný člověk, který s námi promluvil, doporučil, abych (pokud chceme něco vydělat) začala hrát Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou. (Myslím, že tady mi trošku dochází slova, jimiž bych zkusila vyjádřit svůj postoj.) No nazdar.

Je vážně super pocit, když sedíme na ulici a někdo se na chvíli zastaví, aby poslouchal a nebo si prohlédl vystavené portréty. Úplně to člověka potěší, když někdo uznale pokývá hlavou nad obrázky nebo si zabrouká kousek písničky, kterou zná. Ono to nadšení ale trošku přejde, když po hodině pořád v klobouku není ani hloupých deset grošů (pro neznalce převodního kurzu - sto grošů je jeden zloty, jeden zloty je asi šest korun)...
Zkráceno na minimum - lidé v Krakově byli škrti a my asi taky za moc nestojíme.
Pro jakousi nutnost nuancí pociťuji potřebu dodat, že jakékoliv další pokusy nebyly zrealizovány. Možná je to tím, že místo našeho přebývání bylo poměrně daleko od centra, možná lehce traumatizující zkušeností z prvního dne. (Možná taky tím, že, přes naše plány vstát v devět a naštrádovat si to k Wawelu 🏰 a zkusit portrétovat lidi během čekání na prohlídku, jsme nikdy nesnídali dřív než v půl dvanácté...)

Tolik k naší lenosti a výletu do Polska. Budiž někdy zopakován a budiž někdy realizována i další "street performance", avšak v místě jiném než je město Krakov. Amen.