Dovolená aneb průzkum Francouzských Alp a plahočení rozžhavenými pláněmi

         Týdenní čekání naplněné čím dál útrpnějším nicneděláním a tužbou po dobrodružství skončilo jednoho brzkého rána, kdy jsem konečně se svými věrnými společníky a mecenáši (rodiči) nasedl do auta a vydal se objevovat mnou dosud neprobádané kraje jižní Francie.
       Po ukrutně zábavně prožitých 30 hodinách v autě a v jednom nedůležitém hotelu, kde jsme strávili noc, jsme slavnostně dorazili do zavřeného apartmánového komplexu v Chamonix. Personálu připadlo na vědomí se uráčit otevřít až po půlhodině, jíž jsme strávili fascinující ukázkou pohotovosti a schopností místních záchranářů, kteří vyrazili zachránit nám neznámou osobu, kterou nejspíše trefil šlak ze všech těch výhledů kolem. Po tomto krušném uvítání jsme se i přes jisté jazykové bariéry, jež by teoreticky mohly být vyřešeny mou znalostí francouzštiny, (tu jsem ovšem tvrdohlavě odmítal použít) dostali do pokoje.

          Následující dny byly naplněny dosebesplývajícími pochůzkami po obklopujících úbočích. Zde tudíž nastává problém a musím se vzdát chronologické přesnosti. A jelikož jsme už přišli o chronologii, rovnou se vše může uvést zkratkovitě: hory, lanovka, sníh, mraky, ledovce, Asiati, zeleň, lesy, dosti ubohá stravovací služba se značně limitovaným sortimentem (až na jednu výjimku), hory, zeleň, žalostná absence divokých zvířat, nákup trekingových holí, které sloužily na překonání extrémně strmých sněhových srázů, jež bylo nutno překonat, běžci, cyklisté, hory a důchodci. Tyto prvky se v našich výpravách objevovaly opakovaně, ale samozřejmě zde nastalo i pár událostí, jež se distancovaly od ordinérna. 

         Nejvýznamnější bylo mé přenocování na jedné horské chatě, které jsem podnikl samostatně za účelem rozšíření svého fotografického portfólia. Výsledek i jednonoční pobyt by se dal označit jako převážně pozitivní, i přes jisté komplikace, jako například potřeba strávit noc v místnosti s cizinci s neznámými záměry. Ovšem za pořízené fotografie jsem musel zaplatit krutou cenu: mé nohy trpěly neustavičnými útoky místních krvežíznivých komárů.

       Po šťastném znovushledání se zbytkem rodiny jsme se vrátili k dříve uvedenému programu. Když jsme se chýlili ke konci našeho pobytu, mohli jsme se stát svědky slovutného finiše místních vytrvalých podivínů účastnících se 90 km maratonu. Mně se ovšem příliš zalíbila horizontální poloha života v hotelové posteli, a tak jsem ho prospal.
          V tomto momentu by se dala udělat pomyslná linka dělící naši dovolenou, jelikož jsme opustili příjemně chladivé město Chamonix a přemístili jsme se do plochých oblastí vinic a občasně fialových levandulových polí, jež nenabízeli žádné útočiště před urputným všepohlcujícím vedrem. Naším cílem bylo Aix-en-Provence. Cesta tam byla nanejvýš strastiplná. Auto se proměnilo v téměř nehybnou krabici, ve které jsme museli snášet pražící slunce a neustavičně houkající (jakoby se z posledních sil zmohli jen na tento marný protest proti jejich osudu) spolutrpitele. Naší jedinou útěchou byl pouze nepatrný vánek ventilace a žárem rozmazaný horizont, který nesl naději na chladnější zítřky. První obětí se stal řidič (aka otec). Jeho žaludek začal protestovat a nakonec se sám stal pouhopouhou sténající přítěží, jíž jsme obětavě dopravili na místo. Naštěstí naše psychické zdraví vydrželo i navzdory selhání tělesných schránek, a tak jsme po zotavení mohli pokračovat v dovolené.
         Po příjezdu do Aix jsme počali naši výpravu po místech, která byla poznamenána kdysi zde žijícími impresionisty jako Cézanne a Van Gogh. Ateliér prvního byl obehnán zanedbanou (ať už z důvodu zachování autentičnosti nebo z nebetyčné lenosti) zahradou a vnitřek přeplněn všudypřítomnými Japonci. Druhý ateliér byl spíše něco, co se i při dobré vůli dá stěží nazvat místnůstkou. Tato světnice o jedné zubožené posteli se nacházela v dosud funkční kostelní mentální léčebně. Pod stíny olivovníků a za skřeku bláznů jsme se pak obdivovali zdánlivě obyčejné krajině skýtající nečekané množství inspirace.

          Poslední lokací naší dovolené bylo přímořské město Nice, jehož už zmíněná lokace nám dávala naději na ukončení nesnesitelné výhně. I když toto očekávání bylo splněno, element horka byl vyměněn za nepřeberné množství lidí obklopujících nás, nebohé turisty, na každém místě.
V kombinaci s nešťastným načasováním naší cesty, (právě probíhal nějakej fotbal nebo cosi) jež způsobilo ohlušující doprovod našemu pobytu, (asi dali pár bodů a někoho porazili ?) to vyústilo ve stejně nepříjemnou situaci jako v Aix.
          Pak jsme jeli domů.