Polsko je životní styl
Protože na tomto veleúspěšném blogu se článek evidentně neobjeví častěji než jednou za měsíc, a taky proto, že minulý příspěvek nebyl můj, (takže abych zase dostala plusový body a Někdo musel vyrovnávat skóre,) vrhám se zuřivě na jakési takési shrnutí nedávného (dobře, teď už poměrně dávného...) výletu do Polska, odkud jsou mé vzpomínky a pocity ještě (snad) dostatečně čerstvé. Struktura budiž zanechána vůli náhody, three, two, one, go:
Naším cílem se stalo malebné městečko Krakov, a protože pan fotograf se nakonec rozhodl odjet do Francie za nějakým vyšším posláním, vydaly jsme se s nejlepší midařkou EUNE do Lužánek, abychom zvážily prezenci jiných proplayerů. Nakonec jsme skončili v počtu čtyř, (což sice na full premade tým ještě nestačí, ale alespoň máme na koho házet prohru...) a když vynechám všechny zbytečně nudné informace o zařizování ubytování, shánění hasičských přístrojů, kompletování zpěvníků nebo nakupování lentilek, ocitneme se na dálnici A1, to jest někde mezi Ostravou a Katowicemi, vesele vyhlížející první polské značky a nápisy s mírným napětím a očekáváním.
Během zděšeného zírání na signálně žluté dopravní značky (RAL 1003, ale fakticky, našla jsem si to!) a usilovného přemýšlení, jestli bude ještě někdy potřeba lísteček z celnice, kdosi začal počítat dopravní značky s Rudolfem, po patnácti to vzdal a konstatoval, že Santova dílna se nejspíš nenachází za severním polárním kruhem, ale zhruba 2000 km na jih od něj, a taky že Dasher, Dancer i ostatních šest vyvolených zřejmě pocházejí z nějaké velkochovné farmy, jelikož osudná značka (spodní řada, druhá z leva) upozorňovala na výskyt Santových pomocníků asi každých tři sta metrů.
Jediná dopravní značka, která vypadala normálně, byla hlavní a to zřejmě z toho důvodu, (jak později kdosi - myslím, že to byl zrovna Faker - trefně poznamenal) že signálně žlutý okraj na fluorescenčně žlutém středu by dohromady tvořili podivně dvojžlutý čtverec, jež by byl nejspíš i v tomto římskokatolickém kraji shledán neestetickým.
Zbytek cesty byl zasvěcen hře "Uvidíš-li polský nápis, přečti jej nahlas, aby se mohli všichni zasmát", která nás nepřestala bavit ani po třetím dni v Krakově. Když jsme minuli odbočku na Gierałtowice, srdce našeho zaklínačského tria (všichni kromě pana řidiče) ještě zaplála fanouškovským smutkem, jenž byl zažehnán teprve, když bylo Googlem zjištěno, že v městečku s tak slibným názvem se nenachází nic zajímavého (minimálně co se fandomu Zaklínače týče).
S navigací v chytrém telefonu a mnou, jakožto absolventkou Vyšší odborné školy kartografické v Liberci na přední sedačce, celý kvartet úspěšně dorazil do Krakova o dobrou hodinku dříve, než bylo domluveno předání ubytování. Po chvíli hořekování nad parkovací situací (asi 15 aut v zákazu zastavení) a několika minutách zuřivých dohadů, kde teda můžeme zaparkovat my, aniž by nám hrozilo nebezpečí odtažení, botičky nebo podobných nástrah, jsem vytáhla svoji vlastnoručně vytištěnou mapu, (velikost A4) která bohužel kromě zakroužkovaného domu, ve kterém jsme měli strávit další tři noci, blízkého okolí a šipky k centru, obsahovala pouze obří nápis Google a měřítko přes půl papíru.
Rozhodnutí projít se kousek směrem k centru bylo následováno několika minutami orientování se podle slunce, mravenišť a lišejníků, abychom určili světové strany. Než jsme stihli vyrazit na naši průzkumnou výpravu, přiblížil se k nám neznámá osoba poněkud ošumělého zevnějšku. První element, který jste na tomto starším muži zaznamenali, byl jeho hebký šedý vous spletený do dvou copánků s růžovými gumičkami. Poté už opravdu nebyl čas registrovat jiné vizuální aspekty, neboť naše mozky zaznamenaly jaké si auditivní počitky, kterým jsme nerozuměli.
Přestože je polština slovanský jazyk stejně jako čeština, veškerá naše snaha rozpoznat podobnosti mezi těmito dvěma řečmi byla předem odsouzena k nezdaru. Teď samozřejmě přeháním... Dařilo se nám rozumět tak jednomu slovu z pěti. Naštěstí jedním z výrazů, které patřily do těchto dvaceti procent byl i název našeho ubytování, tudíž se nám podařilo pochopit, že pana Doteďnevímejaksejmenoval máme následovat a že nám, snad, ukáže místo, kde budeme přebývat. Během osudné cesty k panelovému domu, kde jsme bydleli, jsme udělali (nebo přesněji řečeno - já jsem udělala) osudnou chybu: poprosili jsme ho, aby s námi mluvil v angličtině. Jestli jsme předtím měli šanci porozumět jedné pětině informací, jež nám byly poskytovány, nyní se naše schopnosti komunikace blížily třeba takovému pondělnímu rozhovoru mezi salátovou okurkou a slimákem Lojzou.
Byt, ve kterém jsme měli bydlet, se nacházel ve druhém patře činžovního domu. za jedněmi zamčenými a dvěma nezamčenými dveřmi. Obsahoval část, kterou jsme mohli obývat a část, která prý patřila nějakému studentovi, který ke štěstí (hlavně k jeho vlastnímu) všech pryč. Náš pokoj obsahoval zhruba tohle: Gauč, druhý (prý rozkládací) gauč podivného vzezření, dvě věci na sezení, skříň, druhou skříň, Artušův kulatý stůl, malý stolek, okno a krabičku na Wi-fi. Taky tam ve vlahém letním vánku poletovalo podezřelé množství hmyzu. Všechny mouchy se nás ale zřejmě lekly, neboť během toho, co jsme se byli podívat do kuchyně, záhadně odletěly oknem a vrátily se až v den odjezdu. Kuchyň byla vybavena... vskutku zajímavě. Myslím, že o tom dostatečně svědčí to, že umyvadlo z koupelny a kuchyňský dřez byly spojeny v jedno - takže ano, celou dobu jsme plivali pastu na rostoucí hromadu nádobí, které jsme umývali až v den odjezdu. (Bylo fakt nechutný, když jsem v půlce pobytu potřebovala vytáhnout naběračku, která byla kdesi naspodu, ještě z prvního dne.) Jako znak luxusu nám bylo dovoleno využít a pečlivě opatrovat jednu poličku v ledničce a pan domácí nám dokonce nabídl jakýsi bizarně vyhlížející pokrm z hub, který jsmezděšeně zdvořile odmítli.
Po opuštění, nyní už dočasně našeho, bytečku jsme na chodbách, kromě absence rohožek, zaznamenali přítomnost spousty takových těch kovových krabic zabudovaných ve zdi, které obsahují uzávěry plynu, nějaké trubky, asi hasičáky, kohoutky, pojistky a podobné technické vymoženosti. Všechny byly pečlivě zavřeny a opatřeny, vizuálně velice hezkými, zámky, které se nedaly zamknout.
Navzdory jazykovým bariérám se nám nakonec podařilo na něčem se dohodnout, (to, že každá strana se nejspíš domlouvala na něčem jiném ponechejme bokem) ba dokonce mi bylo po odchodu podivného muže oznámeno, že jsem vypadala, že všemu rozumím, a co tedy říkal. Jelikož mé sociální vlohy a kapacity byly vyčerpány v komunikaci s majitelem bytu, řekla jsem že nemám tušení (stejně jsem to tušení vážně neměla) a šli jsme pro věci z auta. (Stejně jsme se ještě dva dny dohadovalii, jestli majitel bytu bydlí a horách a nebo pochází z Thajska - I am from highland / Thailand)
Přemýšlíme-li o událostech života jako o filmovém scénáři, (kdy první dějství tohoto příběhu odpovídá přípravě, cestě a zabydlování se v Krakově) pomalu jsme se v našemvyprávění blížíme k počátku druhého dějství. (tj. odchod do centra a co se bude dít potom) Ještě před aktem druhým bylo však třeba udělat jednu důležitou věc. Tímto významným krokem kupředu bylo založení Tinderu (pro neznalce se jedná o seznamovací aplikaci), abychom si našli nějakého průvodce Krakovem. Že se na tomto druhu sociálních sítí pohybuje mnoho děsivých lidí jsme zjistili po chvíli procházení profilů náhodných obyvatel či návštěvníků Krakova: neobvyklé profilové obrázky s traktorem a nebo jedinci, u kterých nebylo jisté, zda druhou polovinu obličeje nemají, nebo ji jen skrývají před fotoaparátem... to vše bylo na programu večera. Drsným sítem našeho výběru nakonec prošel student jménem Kamil, se který jsme domluvili setkání až na druhý den.
Když jsme (mimochodem špatně) vyhodnotili, že už nespíš není takové odporné vedro, rozhodli jsme se navštívit ono slavné centrum města Krakovského. Sbalili jsme vše, co nám připadalo užitečné, (včetně veškerých propriet na street performance jako je skicák, ukulele nebo slamák) já přidala do svého telefonu aplikaci s názvem "Krakow offline map" a vyrazili. Po cestě jsme zabloudili jen asi dvakrát a když pominu naši nedostatečnou vybavenost proti horku, byla cesta docela únosná. Chvíli jsme poseděli v parku a potom našli sympatické místo na celkem rušné ulici, kde nás mužská posádka opustila (průzkumná akce Krakov), my vytáhly propriety a vrhly se do akce.
Teprve teď přichází ta pravá zápletka našeho pouličně-uměleckého projektu, přestože (jak jsem již v jiném článku poznamenala) se nám v Krakově vůbec nedařilo.
Od našeho příchodu na místo už uplynula nějaká ta chvilka a už jsme nejspíš tak nějak začínaly tušit, že to nebude úplně ono, když si to kdosi štráduje k našemu působišti a vesele nám oznamuje, že nemá žádné peníze, protože právě všechny utratil. Věnovaly si navzájem nechápavé pohledy "co s tím my máme dělat", ale je to první člověk, který na nás promluvil, takže to je asi úspěch? Oproti ostatním obyvatelům Polska má tento muž sice trošku nezvyklý vzhled, ale už si k nám sedl a informoval nás (kupodivu o něco srozumitelnější angličtinou než by se dalo čekat) o různých věcech jako například že v Krakově toho asi moc nevyděláme (to nám už tak trochu došlo), ale že vlastní nějakou tradiční polskou restauraci a že nás může tak pozvat na jídlo. To nám přišlo poněkud divné, ale nechaly jsme si na papír napsat adresu... Já jsem na jeho žádost naladila nějakého Nohavicu a moje spoluumělkyně mu nabídla, že ho alespoň nakreslí, protože jsme stejně neměly co dělat.
Základ portrétovací techniky spočívá, kromě určitých dovedností v oblasti kreslení, také v nehybnosti objektu, jenž je portrétován. Náš subjekt ale mezitím začal přebíhat na různá místa a přeskládávat všechny naše věci v rámci "showbyznysu", což nás začalo mírně děsit. Potom odněkud vytáhl skleněnou lahev naplněnou tekutinou ne nepodobnou moči, ve které plavaly pravděpodobně cigarety (pokud se nám to podařilo rozpoznat dobře), a strčil ji mojí midařce do batohu. Vzápětí ozámil, že s se mnou chce něco zahrát a že si přinese kytaru. Jestli teda chceme. Myslím, že jsem se zatvářila dost neurčitě a mírně vyděšeně, ale těžko říct, jak si to vyložil. Trvalo tak dalších deset minut, než se opravdu zvedl a odešel a my si částečně oddechly, protože všechno nasvědčovalo tomu, že se nevrátí. Vrátil. Tentokrát se stihl i převléct: byl oblečen v černém a na různých místech svého oděvu měl namalované červené (pravděpodobně temperou) třináctky. Představil se jako Mefistofeles a rozhodl se že uspořádá koncert, jehož výdělek půjde na obědy důchodcům. (Teď si fakt nedělám srandu, ačkoliv to zní velice absurdně.) Uznávám, že tohle byl asi ten moment, kdy jsme se nejpozději měly prostě zvednout a odejít, jenže, kvůli nějakému zmatení smyslů. mozků a těžko říct čeho všeho, jsme to neudělaly.
Následovala spousta různého pobíhání, poprosil mě, ať mu naladím kytaru, což jsem udělala a on během toho sebral náš klobouk a pokládal ho na různá místa společně s lahví moči, kterou jsme mu vrátily, a s nějakou kytkou nebo čímsi takovým. Já osobně jsem byla opravu hodně zmatená a absolutně jsem nechápala, co se to děje a co po nás vlastně chce, ale když jsem vyrozuměla něco o tom, že si dneska koupí naše duše, moje soudnost se ozvala a během toho, co se rozhodl na chvíli odběhnout pro.. ehm, text jeho autorské písně nebo tak něco? No prostě během toho jsme se zvedly a co nejnenápadněji utíkaly pryč.
Po této nepříjemné zkušenosti jsme se i se zbytkem účastníků zájezdu víceméně odebrali do našeho super bytu, kde ten večer měl proběhnout kurz vaření čínských instantních polévek a turnaj v Dixitu.
Kvůli naší lenosti (ale je možné, že výše popsaný zážitek měl nějaký menší vliv) jsme se na výdělečnou akci během našeho pobytu v Krakově už nevydaly. A protože volna byla spousta a do večera času dost, alespoň jsme mohli pečlivě naplánovat, co nás bude čekat další dny a domluvit sraz s Kamilem. Místo setkání bylo vybráno, čas určen a protože opravdu bylo teprve brzké odpoledne, rozhodli jsme se, že půjdeme do divadla...
Úplně prvotní plán výletu do Polska byl totiž navštívit festival pouličních divadel, jež se v Krakově každoročně odehrává začátkem července. Kreativně pojmenován Ulica, (rozhodně ne podle toho, že se na ulici odehrává) festival hostí divadelní skupiny z celého světa a zřejmě se za dobu své existence stal poměrně populárním, neboť chcete-li spatřit alespoň část performance, musíte mít buď dva metry, přinést si žebřík nebo alespoň přijít dostatečně včas, ať si můžete stoupnout dopředu. A přestože během dne prvního, kdy jsme se potýkaly s potomkem Satana, naši spoluhráči během průzkumu města shledali divadlení představení, která zahlédli, za "odpad!", přebytek volného času nás vyhnal do ulic. Z programu, který jsem si vyprosila u jakéhosi festivalového stánku, jsme vybrali představení Pěna dní, které vypadalo celkem nadějně. (Interpretaci jednoho z mých nejoblíbenějších románů nemůže přece nikdo tolik pokazit, ne?) Venku se lehce zatáhlo, ale rozhodli jsme se tomu moc nevěnovat pozornost a vyrazili na dlouhou cestu do centra. Asi 200 metrů od domu začal poněkud hustší déšť, s sebou jsme pršipláště neměli a vracet se nám nechtělo. Tak jsme náš jediný deštník věnovali nejhezčí složce našeho kvartetu a zbytek zhruba tříkilometrové cesty jsme (já i oba vlastníci chromozomu Y) se nechávali něžně ochlazovat dešťovými kapkami.
Voda na našem oblečení nebo ve vlasech nás příliš netrápila, co nám ale způsobilo menší rozčarování byl fakt, že kvůli neutuchajícím srážkám se představení zrušilo. Do rande s Kamilem zbývalo ještě něco přes hodinu, chodníky se prohýbaly pod záplavami krůpějí a my našli útočiště v Děravém kotli. Tato kouzelnická sklepní kavárna nám (kromě podnikatelských ambicí) nabídla piwo kremowe (máslový ležák), sušenky s věštbami a hlavně úkryt před ukrutným mokrem, které panovalo venku.
Na sraz s Kamilem jsme již dorazili suší (nebo alespoň sušší než o hodinu dříve), protože pršet přestalo a my se mohli pohodlně přesunout z původního místa, kde bylo plno (Kamil nám to říkal!), do jiného game pubu. Kamil měl slušnou angličtinu, zdvořilé způsoby a nadšení pro deskové hry, tudíž (hned po turnaji v Mortal Kombatu) jsme vyrabovali poličku plnou her a po pečlivém uvážení různých faktorů (jako například naše schopnost mluvit, číst a chápat polsky) byl vybrán Dixit. Mohlo by se zdát, že nemáme fantazii, vždyť jsme Dixit hráli už o den dřív! Ale pro naši obhajobu - Dixit v angličtině je úplně jiný level. Vysvětlování pravidel bylo zajímavé a jediné, co nám potom mírně kazilo prožitek byla až přílišná četnost výskytu některých kartiček...
(Musím přiznat, že tahle fotka je ještě z Děravého kotle, kde jsme Dixit hráli taky. Teď se už asi nevymluvím na angličtinu...
Ale co jsme si měli vybrat, když úplně všechno ostatní bylo polsky?!)
Každopádně po Dixitu následoval ještě Bang!, jehož vysvětlování bylo ještě o něco složitější, a to i přes fakt, že naše slovní zásoba disponovala i spojeními jako "draw a card". Když jsme dohráli druhé kolo, bylo nám podezřelým tichem odhaleno, že je už po zavíračce, tudíž jsme se odebrali na cestu k našemu dočasnému domovu i s Kamilem, který shodou náhod bydlel kousek od nás.
Zbytek poznávacího zájezdu byl stráven ve velice podobném duchu, akorát v jiné hospodě, s pokusem i o jiné deskovky než je Dixit a s přídavkem programu ve formě stolního fotbálku. Já jakožto milovníce divadla jsem se rozhodla navštívit mnou tolik vytouženou interpretaci Vianova románu, kterou hráli o den později.
Jednalo se o vskutku impresionistické zachycení atmosféry a nejspíš i některých epizod z knihy. (Například velice povedená scéna, kde Alise zapaluje knihkupectví - v této inscenaci ještě spojena s vyzobrazením Chickovy závislosti.) Musím říct, že kdybych román nečetla, nejspíš bych nepochopila téměř nic. Tím, že jsem jej četla několikrát jsem se dostala do fáze, kdy jsem pochopila téměř polovinu.
Velkou část představení strávili všichni čtyři hlavní protagonisti v dřevěné krychli, která byla na konci představení obmotána potravinářskou folií a naplněna pěnou. I přes fakt, že celé číslo na mě bylo možná až příliš impresionistické, fyzické výkony herců, hudba a konec konců i celá vizuální stránka si mé uznání zasloužila. (Už jen proto, že na úplném konci se celá krychle pěny vylila na náměstí a po představení do hromady bublinkové směsi naskákaly všechny děti z okruhu čtyř set metrů, takže jsem mohla s škodolibým pobavením sledovat zděšené rodiče, jak loví své ratolesti z moře nadýchaně bílé hmoty, během čehož zbytky posledně jmenované substance samozřejmě ulpěly na všech jejich končetinách i částech oděvu.)
Náš skvělý výlet se pomalu nachýlil ke konci a nám, kromě několika dílů Zaklínače (ano, toho), zbývalo už jen zlikvidovat to živé stvoření, které kdysi bylo jen horou špinavého nádobí. Když se nám podařilo splnit i tuto poslední misi, odjeli jsme domů, kde na nás už čekal nový update nebo dva.
Naším cílem se stalo malebné městečko Krakov, a protože pan fotograf se nakonec rozhodl odjet do Francie za nějakým vyšším posláním, vydaly jsme se s nejlepší midařkou EUNE do Lužánek, abychom zvážily prezenci jiných proplayerů. Nakonec jsme skončili v počtu čtyř, (což sice na full premade tým ještě nestačí, ale alespoň máme na koho házet prohru...) a když vynechám všechny zbytečně nudné informace o zařizování ubytování, shánění hasičských přístrojů, kompletování zpěvníků nebo nakupování lentilek, ocitneme se na dálnici A1, to jest někde mezi Ostravou a Katowicemi, vesele vyhlížející první polské značky a nápisy s mírným napětím a očekáváním.
Během zděšeného zírání na signálně žluté dopravní značky (RAL 1003, ale fakticky, našla jsem si to!) a usilovného přemýšlení, jestli bude ještě někdy potřeba lísteček z celnice, kdosi začal počítat dopravní značky s Rudolfem, po patnácti to vzdal a konstatoval, že Santova dílna se nejspíš nenachází za severním polárním kruhem, ale zhruba 2000 km na jih od něj, a taky že Dasher, Dancer i ostatních šest vyvolených zřejmě pocházejí z nějaké velkochovné farmy, jelikož osudná značka (spodní řada, druhá z leva) upozorňovala na výskyt Santových pomocníků asi každých tři sta metrů.Jediná dopravní značka, která vypadala normálně, byla hlavní a to zřejmě z toho důvodu, (jak později kdosi - myslím, že to byl zrovna Faker - trefně poznamenal) že signálně žlutý okraj na fluorescenčně žlutém středu by dohromady tvořili podivně dvojžlutý čtverec, jež by byl nejspíš i v tomto římskokatolickém kraji shledán neestetickým.
Zbytek cesty byl zasvěcen hře "Uvidíš-li polský nápis, přečti jej nahlas, aby se mohli všichni zasmát", která nás nepřestala bavit ani po třetím dni v Krakově. Když jsme minuli odbočku na Gierałtowice, srdce našeho zaklínačského tria (všichni kromě pana řidiče) ještě zaplála fanouškovským smutkem, jenž byl zažehnán teprve, když bylo Googlem zjištěno, že v městečku s tak slibným názvem se nenachází nic zajímavého (minimálně co se fandomu Zaklínače týče).
S navigací v chytrém telefonu a mnou, jakožto absolventkou Vyšší odborné školy kartografické v Liberci na přední sedačce, celý kvartet úspěšně dorazil do Krakova o dobrou hodinku dříve, než bylo domluveno předání ubytování. Po chvíli hořekování nad parkovací situací (asi 15 aut v zákazu zastavení) a několika minutách zuřivých dohadů, kde teda můžeme zaparkovat my, aniž by nám hrozilo nebezpečí odtažení, botičky nebo podobných nástrah, jsem vytáhla svoji vlastnoručně vytištěnou mapu, (velikost A4) která bohužel kromě zakroužkovaného domu, ve kterém jsme měli strávit další tři noci, blízkého okolí a šipky k centru, obsahovala pouze obří nápis Google a měřítko přes půl papíru.
Rozhodnutí projít se kousek směrem k centru bylo následováno několika minutami orientování se podle slunce, mravenišť a lišejníků, abychom určili světové strany. Než jsme stihli vyrazit na naši průzkumnou výpravu, přiblížil se k nám neznámá osoba poněkud ošumělého zevnějšku. První element, který jste na tomto starším muži zaznamenali, byl jeho hebký šedý vous spletený do dvou copánků s růžovými gumičkami. Poté už opravdu nebyl čas registrovat jiné vizuální aspekty, neboť naše mozky zaznamenaly jaké si auditivní počitky, kterým jsme nerozuměli.
Přestože je polština slovanský jazyk stejně jako čeština, veškerá naše snaha rozpoznat podobnosti mezi těmito dvěma řečmi byla předem odsouzena k nezdaru. Teď samozřejmě přeháním... Dařilo se nám rozumět tak jednomu slovu z pěti. Naštěstí jedním z výrazů, které patřily do těchto dvaceti procent byl i název našeho ubytování, tudíž se nám podařilo pochopit, že pana Doteďnevímejaksejmenoval máme následovat a že nám, snad, ukáže místo, kde budeme přebývat. Během osudné cesty k panelovému domu, kde jsme bydleli, jsme udělali (nebo přesněji řečeno - já jsem udělala) osudnou chybu: poprosili jsme ho, aby s námi mluvil v angličtině. Jestli jsme předtím měli šanci porozumět jedné pětině informací, jež nám byly poskytovány, nyní se naše schopnosti komunikace blížily třeba takovému pondělnímu rozhovoru mezi salátovou okurkou a slimákem Lojzou.
Byt, ve kterém jsme měli bydlet, se nacházel ve druhém patře činžovního domu. za jedněmi zamčenými a dvěma nezamčenými dveřmi. Obsahoval část, kterou jsme mohli obývat a část, která prý patřila nějakému studentovi, který ke štěstí (hlavně k jeho vlastnímu) všech pryč. Náš pokoj obsahoval zhruba tohle: Gauč, druhý (prý rozkládací) gauč podivného vzezření, dvě věci na sezení, skříň, druhou skříň, Artušův kulatý stůl, malý stolek, okno a krabičku na Wi-fi. Taky tam ve vlahém letním vánku poletovalo podezřelé množství hmyzu. Všechny mouchy se nás ale zřejmě lekly, neboť během toho, co jsme se byli podívat do kuchyně, záhadně odletěly oknem a vrátily se až v den odjezdu. Kuchyň byla vybavena... vskutku zajímavě. Myslím, že o tom dostatečně svědčí to, že umyvadlo z koupelny a kuchyňský dřez byly spojeny v jedno - takže ano, celou dobu jsme plivali pastu na rostoucí hromadu nádobí, které jsme umývali až v den odjezdu. (Bylo fakt nechutný, když jsem v půlce pobytu potřebovala vytáhnout naběračku, která byla kdesi naspodu, ještě z prvního dne.) Jako znak luxusu nám bylo dovoleno využít a pečlivě opatrovat jednu poličku v ledničce a pan domácí nám dokonce nabídl jakýsi bizarně vyhlížející pokrm z hub, který jsme
Po opuštění, nyní už dočasně našeho, bytečku jsme na chodbách, kromě absence rohožek, zaznamenali přítomnost spousty takových těch kovových krabic zabudovaných ve zdi, které obsahují uzávěry plynu, nějaké trubky, asi hasičáky, kohoutky, pojistky a podobné technické vymoženosti. Všechny byly pečlivě zavřeny a opatřeny, vizuálně velice hezkými, zámky, které se nedaly zamknout.
Navzdory jazykovým bariérám se nám nakonec podařilo na něčem se dohodnout, (to, že každá strana se nejspíš domlouvala na něčem jiném ponechejme bokem) ba dokonce mi bylo po odchodu podivného muže oznámeno, že jsem vypadala, že všemu rozumím, a co tedy říkal. Jelikož mé sociální vlohy a kapacity byly vyčerpány v komunikaci s majitelem bytu, řekla jsem že nemám tušení (stejně jsem to tušení vážně neměla) a šli jsme pro věci z auta. (Stejně jsme se ještě dva dny dohadovalii, jestli majitel bytu bydlí a horách a nebo pochází z Thajska - I am from highland / Thailand)
Přemýšlíme-li o událostech života jako o filmovém scénáři, (kdy první dějství tohoto příběhu odpovídá přípravě, cestě a zabydlování se v Krakově) pomalu jsme se v našemvyprávění blížíme k počátku druhého dějství. (tj. odchod do centra a co se bude dít potom) Ještě před aktem druhým bylo však třeba udělat jednu důležitou věc. Tímto významným krokem kupředu bylo založení Tinderu (pro neznalce se jedná o seznamovací aplikaci), abychom si našli nějakého průvodce Krakovem. Že se na tomto druhu sociálních sítí pohybuje mnoho děsivých lidí jsme zjistili po chvíli procházení profilů náhodných obyvatel či návštěvníků Krakova: neobvyklé profilové obrázky s traktorem a nebo jedinci, u kterých nebylo jisté, zda druhou polovinu obličeje nemají, nebo ji jen skrývají před fotoaparátem... to vše bylo na programu večera. Drsným sítem našeho výběru nakonec prošel student jménem Kamil, se který jsme domluvili setkání až na druhý den.
Když jsme (mimochodem špatně) vyhodnotili, že už nespíš není takové odporné vedro, rozhodli jsme se navštívit ono slavné centrum města Krakovského. Sbalili jsme vše, co nám připadalo užitečné, (včetně veškerých propriet na street performance jako je skicák, ukulele nebo slamák) já přidala do svého telefonu aplikaci s názvem "Krakow offline map" a vyrazili. Po cestě jsme zabloudili jen asi dvakrát a když pominu naši nedostatečnou vybavenost proti horku, byla cesta docela únosná. Chvíli jsme poseděli v parku a potom našli sympatické místo na celkem rušné ulici, kde nás mužská posádka opustila (průzkumná akce Krakov), my vytáhly propriety a vrhly se do akce.
Teprve teď přichází ta pravá zápletka našeho pouličně-uměleckého projektu, přestože (jak jsem již v jiném článku poznamenala) se nám v Krakově vůbec nedařilo.
Od našeho příchodu na místo už uplynula nějaká ta chvilka a už jsme nejspíš tak nějak začínaly tušit, že to nebude úplně ono, když si to kdosi štráduje k našemu působišti a vesele nám oznamuje, že nemá žádné peníze, protože právě všechny utratil. Věnovaly si navzájem nechápavé pohledy "co s tím my máme dělat", ale je to první člověk, který na nás promluvil, takže to je asi úspěch? Oproti ostatním obyvatelům Polska má tento muž sice trošku nezvyklý vzhled, ale už si k nám sedl a informoval nás (kupodivu o něco srozumitelnější angličtinou než by se dalo čekat) o různých věcech jako například že v Krakově toho asi moc nevyděláme (to nám už tak trochu došlo), ale že vlastní nějakou tradiční polskou restauraci a že nás může tak pozvat na jídlo. To nám přišlo poněkud divné, ale nechaly jsme si na papír napsat adresu... Já jsem na jeho žádost naladila nějakého Nohavicu a moje spoluumělkyně mu nabídla, že ho alespoň nakreslí, protože jsme stejně neměly co dělat.
Základ portrétovací techniky spočívá, kromě určitých dovedností v oblasti kreslení, také v nehybnosti objektu, jenž je portrétován. Náš subjekt ale mezitím začal přebíhat na různá místa a přeskládávat všechny naše věci v rámci "showbyznysu", což nás začalo mírně děsit. Potom odněkud vytáhl skleněnou lahev naplněnou tekutinou ne nepodobnou moči, ve které plavaly pravděpodobně cigarety (pokud se nám to podařilo rozpoznat dobře), a strčil ji mojí midařce do batohu. Vzápětí ozámil, že s se mnou chce něco zahrát a že si přinese kytaru. Jestli teda chceme. Myslím, že jsem se zatvářila dost neurčitě a mírně vyděšeně, ale těžko říct, jak si to vyložil. Trvalo tak dalších deset minut, než se opravdu zvedl a odešel a my si částečně oddechly, protože všechno nasvědčovalo tomu, že se nevrátí. Vrátil. Tentokrát se stihl i převléct: byl oblečen v černém a na různých místech svého oděvu měl namalované červené (pravděpodobně temperou) třináctky. Představil se jako Mefistofeles a rozhodl se že uspořádá koncert, jehož výdělek půjde na obědy důchodcům. (Teď si fakt nedělám srandu, ačkoliv to zní velice absurdně.) Uznávám, že tohle byl asi ten moment, kdy jsme se nejpozději měly prostě zvednout a odejít, jenže, kvůli nějakému zmatení smyslů. mozků a těžko říct čeho všeho, jsme to neudělaly.
Následovala spousta různého pobíhání, poprosil mě, ať mu naladím kytaru, což jsem udělala a on během toho sebral náš klobouk a pokládal ho na různá místa společně s lahví moči, kterou jsme mu vrátily, a s nějakou kytkou nebo čímsi takovým. Já osobně jsem byla opravu hodně zmatená a absolutně jsem nechápala, co se to děje a co po nás vlastně chce, ale když jsem vyrozuměla něco o tom, že si dneska koupí naše duše, moje soudnost se ozvala a během toho, co se rozhodl na chvíli odběhnout pro.. ehm, text jeho autorské písně nebo tak něco? No prostě během toho jsme se zvedly a co nejnenápadněji utíkaly pryč.
Po této nepříjemné zkušenosti jsme se i se zbytkem účastníků zájezdu víceméně odebrali do našeho super bytu, kde ten večer měl proběhnout kurz vaření čínských instantních polévek a turnaj v Dixitu.
Kvůli naší lenosti (ale je možné, že výše popsaný zážitek měl nějaký menší vliv) jsme se na výdělečnou akci během našeho pobytu v Krakově už nevydaly. A protože volna byla spousta a do večera času dost, alespoň jsme mohli pečlivě naplánovat, co nás bude čekat další dny a domluvit sraz s Kamilem. Místo setkání bylo vybráno, čas určen a protože opravdu bylo teprve brzké odpoledne, rozhodli jsme se, že půjdeme do divadla...
Úplně prvotní plán výletu do Polska byl totiž navštívit festival pouličních divadel, jež se v Krakově každoročně odehrává začátkem července. Kreativně pojmenován Ulica, (rozhodně ne podle toho, že se na ulici odehrává) festival hostí divadelní skupiny z celého světa a zřejmě se za dobu své existence stal poměrně populárním, neboť chcete-li spatřit alespoň část performance, musíte mít buď dva metry, přinést si žebřík nebo alespoň přijít dostatečně včas, ať si můžete stoupnout dopředu. A přestože během dne prvního, kdy jsme se potýkaly s potomkem Satana, naši spoluhráči během průzkumu města shledali divadlení představení, která zahlédli, za "odpad!", přebytek volného času nás vyhnal do ulic. Z programu, který jsem si vyprosila u jakéhosi festivalového stánku, jsme vybrali představení Pěna dní, které vypadalo celkem nadějně. (Interpretaci jednoho z mých nejoblíbenějších románů nemůže přece nikdo tolik pokazit, ne?) Venku se lehce zatáhlo, ale rozhodli jsme se tomu moc nevěnovat pozornost a vyrazili na dlouhou cestu do centra. Asi 200 metrů od domu začal poněkud hustší déšť, s sebou jsme pršipláště neměli a vracet se nám nechtělo. Tak jsme náš jediný deštník věnovali nejhezčí složce našeho kvartetu a zbytek zhruba tříkilometrové cesty jsme (já i oba vlastníci chromozomu Y) se nechávali něžně ochlazovat dešťovými kapkami.
Voda na našem oblečení nebo ve vlasech nás příliš netrápila, co nám ale způsobilo menší rozčarování byl fakt, že kvůli neutuchajícím srážkám se představení zrušilo. Do rande s Kamilem zbývalo ještě něco přes hodinu, chodníky se prohýbaly pod záplavami krůpějí a my našli útočiště v Děravém kotli. Tato kouzelnická sklepní kavárna nám (kromě podnikatelských ambicí) nabídla piwo kremowe (máslový ležák), sušenky s věštbami a hlavně úkryt před ukrutným mokrem, které panovalo venku.
Na sraz s Kamilem jsme již dorazili suší (nebo alespoň sušší než o hodinu dříve), protože pršet přestalo a my se mohli pohodlně přesunout z původního místa, kde bylo plno (Kamil nám to říkal!), do jiného game pubu. Kamil měl slušnou angličtinu, zdvořilé způsoby a nadšení pro deskové hry, tudíž (hned po turnaji v Mortal Kombatu) jsme vyrabovali poličku plnou her a po pečlivém uvážení různých faktorů (jako například naše schopnost mluvit, číst a chápat polsky) byl vybrán Dixit. Mohlo by se zdát, že nemáme fantazii, vždyť jsme Dixit hráli už o den dřív! Ale pro naši obhajobu - Dixit v angličtině je úplně jiný level. Vysvětlování pravidel bylo zajímavé a jediné, co nám potom mírně kazilo prožitek byla až přílišná četnost výskytu některých kartiček...
Ale co jsme si měli vybrat, když úplně všechno ostatní bylo polsky?!)
Každopádně po Dixitu následoval ještě Bang!, jehož vysvětlování bylo ještě o něco složitější, a to i přes fakt, že naše slovní zásoba disponovala i spojeními jako "draw a card". Když jsme dohráli druhé kolo, bylo nám podezřelým tichem odhaleno, že je už po zavíračce, tudíž jsme se odebrali na cestu k našemu dočasnému domovu i s Kamilem, který shodou náhod bydlel kousek od nás.
Jednalo se o vskutku impresionistické zachycení atmosféry a nejspíš i některých epizod z knihy. (Například velice povedená scéna, kde Alise zapaluje knihkupectví - v této inscenaci ještě spojena s vyzobrazením Chickovy závislosti.) Musím říct, že kdybych román nečetla, nejspíš bych nepochopila téměř nic. Tím, že jsem jej četla několikrát jsem se dostala do fáze, kdy jsem pochopila téměř polovinu.
Velkou část představení strávili všichni čtyři hlavní protagonisti v dřevěné krychli, která byla na konci představení obmotána potravinářskou folií a naplněna pěnou. I přes fakt, že celé číslo na mě bylo možná až příliš impresionistické, fyzické výkony herců, hudba a konec konců i celá vizuální stránka si mé uznání zasloužila. (Už jen proto, že na úplném konci se celá krychle pěny vylila na náměstí a po představení do hromady bublinkové směsi naskákaly všechny děti z okruhu čtyř set metrů, takže jsem mohla s škodolibým pobavením sledovat zděšené rodiče, jak loví své ratolesti z moře nadýchaně bílé hmoty, během čehož zbytky posledně jmenované substance samozřejmě ulpěly na všech jejich končetinách i částech oděvu.)
Náš skvělý výlet se pomalu nachýlil ke konci a nám, kromě několika dílů Zaklínače (ano, toho), zbývalo už jen zlikvidovat to živé stvoření, které kdysi bylo jen horou špinavého nádobí. Když se nám podařilo splnit i tuto poslední misi, odjeli jsme domů, kde na nás už čekal nový update nebo dva.
Komentáře
Okomentovat