Na stupnici od 1 do 10, jak moc jsem marný student

Se zpožděním zhruba dva a půl měsíce bych asi mohla postnout své půlprvosemestrové myšlenky (myšlenky po polovině prvního semestru - pro ty, jimž logika mé inovativní tvořivosti uniká).

7.11.2018 (nebo tak nějak)

Dnes se mi vybily baterky do počítačové myšky a než se zbytečně přibližovat hranicím své příčetnosti, rozhodla jsem se (do té doby než se mi baterky zase hezky nabijí) raději k činnosti, která vyžaduje převážně klávesnici - psaní. Nějaké to téma, o kterém bych mohla cosi napsat, mi hlavou bloumá už nějakou dobu. Samozřejmě, že bych místo toho dnes mohla psát seminární práci, bez které mě nepustí ke zkoušce (a která má, myslím, uzávěrku někdy příští týden) nebo třeba závěrečnou práci do kurzu, kterému teď zasvěcuji úterní večery.

Jenže abych řekla pravdu, vážně se mi nechce. Vysoká škola je pro mě zatím jen jedno velké haló. Ještě stále jsem dostatečně zmatená a veškerá utěšující slova ("za chvilku se zorientuješ", "to pak bude úplně jednoduchý", "jo, to se dozvíš, co máš dělat" apod.), jež zazněla v září, mě nejspíš obešla pořádně velkým obloukem. Pořád netuším, co mám dělat. Mít souvislé zápisky k jednotlivým předmětům pohromadě jsem vzdala už druhý týden po začátku školy, mít alespoň nějaké zápisky zhruba o týden později. 

(To s těmi zápisky je možná jen tím, že jsem beznadějný chaotik, ale i tak je mé počínání ohledně toho, co dělat v kterou chvíli čistě intuitivní, chceme-li použít nadnesené a nepříliš pravdivé slovo. Chceme-li být jen slušní, použila bych slovo náhodné.)

A v čem tedy mé aktivity aktuálně spočívají? Pochoduji si to areálem Fildy nebo se procházím v budově FSS a zpravidla si nosím několik jablek nebo mandarinek, abych vůbec přežila. Hledá učebny, snažím se být přítomna na přednáškách a seminářích, kde se píše prezenčka (ano, u mě na oboru jsou i povinné přednášky, ne, nevím, kdo to vymyslel), v ISu jsem si už našla, kde je tlačítko "ukončit studium" a za poslední dobu jsem už vyzkoušela tolik alternativních směrů hudby, že začínám mít obavy, zda to na mém mozku nenechalo nějaké trvalé následky.

Nechuť k některým předmětům (nebo kurzům, jak jim někteří lidé z jakéhosi mně neosvětleného důvodu říkají) už dosahuje velice určitých rozměrů, které se mi moje podvědomí snaží dávat najevo velice nenápadně. Naposled jsem měla zhruba poslední dvě minuty před odchodem, které jsem zasvětila cestě do kuchyně pro jablko, jež jsem nechtěla zapomenout doma. Jenže tento plod se mi stal osudným: během asi 15 vteřin, které jsem strávila v kuchyni se mi podařilo reprodukovat vražednou scénu z libovolného kriminálního pořadu, jež si vybavíte. Když jsem potom hledala hadr, podařilo se mi namočit si do rozlitých povidel ponožku a málem jsem šlápla na střep z rozbité sklenice. (Netřeba myslím dodávat, že včas jsem nepřišla.)

Jindy se probudím odpoledne v obýváku, tápám potom, kolik je hodin, načež zjistím, že je přesně ten správný čas položit si otázku jaktože mám na sobě pyžamo, když jsem dnes byla už dvakrát venku?!

Tady jsem někdy v listopadu skončila, asi se mi nabily baterky do myšky. (Čtěte jako: prostě jsem byla jen líná a nechtělo se mi psát o ostatních věcech.)