Pojednání o mém lenivém přístupu k blogu (a taky Oscarech ať je to actually nějakej článek)

       Vypadá to, že se situace vyvinula pro mě mírně nečekaně drastickým směrem a zejména kvůli mně tento blog míří k pokojnému zániku. Takže po několika měsících ignorování proseb, ať už těch přiklánějících se spíše k žadonění, či těch výhružných, (které převládaly) to beru jako takovou finální motivaci, abych konečně něco sepsal. Nastává ovšem problém syžetu, o kterém chci psát. Ač se to zdá neuvěřitelné vzhledem k nuznému počtu příspěvků, které zde mám, existuje slušné množství rozpracovaných věcí, (poznámka o popsaném sešitu na lingvistiku v minulém článku je až nepříjemně povědomá) na které jsem postupně zanevřel, protože mě přestaly bavit nebo jsem postupně docházel k uvědomění, že neumím psát a raději budu svůj čas trávit jinými produktivními činostmi, třeba koukáním na 5 seriálů, které jsou už teď v mé paměti zahaleny takovou mlhou, že by mi ji záviděl i Rákosníček. Tento pocit neadekvátnosti se akorát stupňoval při vzrůstajícím počtu knížek, které jsem četl během vánočního volna a ze kterých se, vedle radosti z nich pramenící, stále častěji objevoval ten tíživý pocit podřadnosti, který jsem mohl kompenzovat jen tím, že jsem všechny své myšlenky nechával ve své hlavě, kde nenabraly konkrétní formu a mohl jsem jen žít ve snové realitě, kdy jsem samozřejmě schopen napsat to, co jsem zamýšlel a ještě překonat svá očekávání. Zde se dostávám k problému, kterým jsem si omlouval moje zanedbávání tohoto blogu a jiných pisáckých aktivit, že pokud z toho nemám potěšení, proč se k tomu nutit, což je asi dobré aplikovat na jisté aspekty života, ale mít to čistě jako jedinou životní filozofii asi není úplně prospěšné. Nakonec jsem po dlouhé retrospektivě došel k názoru, že asi bude lepší se donutit k nějakému psaní a překonat to bouřlivé, nehostinné, skalnaté pobřeží začátků, abych se za pár let dostal na klidně pohupující moře úspěchu (a také k originálnějším analogiím). A protože nemám žádné znalosti o ničem jiném než o filmech, rozhodl jsem se, že mým článkem přerušující půlroční pauzu bude pojednání o letošních Oscarech (trochu opožděně ale byl dopsán před ohlášením).


       Budu se držet jen kategorie nejlepších filmů, protože sdílím názor akademie, která se rozhodla nevysílat ty nedůležité kategorie, že nikoho nezajímají krom distributorů, kteří si vždycky můžou oddechnout a propagovat své filmy kriminálními prohlášeními jako "držitel Oscara, Suicide Squad".

       Zde by bylo ještě několik minut zpívajícího úvodu a velmi vtipných poznámek, ale díky geniálnímu rozhodnutí akademie, která si asi myslí, že imitovat Disneyho je klíčovým receptem k úspěchu a rozhodla se vyhodit asi posledního člověka, který byl natolik zoufalý a vědom si své nevtipnosti, aby byl ochotný Oscary moderovat, Kevina Harta, (doporučuji své spoluautorce, jeho humor je založen na fyzickém aspektu, který oba sdílejí [nemyslím tím barvu]) to není nutno. Takže teď, když Oscary nemoderuje nikdo, tady bude jen pár volných řádků, zatímco já si zkontroluji, že nemám žádný twitter, abych se nemusel bát o své bezpečí v budoucnosti.

Nejlepší film

       Blackkklansman (rejža: Spike Lee): z fandomu Benediktina Bandersnatche (na začátku má být C, ale moje mysl zvládá vymyslet jen omezený počet vtipných variací) jsem se pod vlivem Llewyna Davise přesunul k fandomu Adama Drivera (i liked him even before Star Wars you dirty casuals). Tudíž jsem se i přes mou averzi ke Hroťákovi Leemu (25. Hodina pocitově trvala ještě déle než jméno naznačuje) poměrně těšil na tento film. Ze začátku se mé obavy naplňovaly a musím říct, že jsem mírně litoval svého rozhodnutí nejít sám a bál jsem se pofilmového nadávání ohledně mého výběru, ale tak po půlhodině se film rozjel, kamera začala ignorovat nezáživné a já se mohl v klidu ponořit do filmu a myšlenka, že Bratříčku, kde jsi? je lepší, vyvstala v mé mysli až dlouho po skončení. Rasová tématika nepůsobila uměle vyhrocena a poměrně dobře vyřešena. Tedy samozřejmě až na onen zajímavý konec. Kdy si Hroťák řekl, že průměrný američan by si snad mohl říct "Hej to sme se fakt zlepšily od těch kukláčů teťka už bych černýmu do huby fakt nevrazil a ani se neurazím když mi něco podá a tak." a dal tam čistě politické prohlášení o tom, že jsme se vlastně nijak nezlepšili, je to pořád problém a s Trumpem jdeme do sraček, což mi připadalo velice originální, ale mírně to devalvovalo ten film.

       Black Panther (režisér: Ryan Coogler): Svět je v ohrožení kdo ho zachrání tentokrát?!?! (aspoň myslím, že něco bylo v ohrožení, možná to byla jen ta Wakuanda) bych zkopíroval synopsi, ale to je moc činnosti pro film, pro který jsem ztratil zájem ještě dřív, než vyšel a pak se ještě zmenšil po asi tak hodině sledování onoho filmu. Myslím že hlavní pozitivní stránka je, že jsem ho dokoukat dokázal. Někde jsem slyšel že Black Panther se odlišuje od ostatních filmů Marvelu úžasným a komplexně propracovaným záporákem, což nemůžu popřít, protože si ho nijak nepamatuji. Jediným důvodem proč je tento film nominovaný je black power, doufám že to všichni ví, vědělo se to i předtím než byl vůbec nominovaný, když se pro něj akademie snažila udělat vlastní kategorii. Navzdory kvalitám jiných filmů musel být nominován tento, aby se ukázalo že nijak nediskriminujeme. Musel být vybrán tento, protože to dělá nejočividněji, v žádném případě to nemohl vzít třeba nový Spiderman, který kompletně narušil desetileté zavedené pravidlo o bílém hrdinovi Peteru Parkerovi a dal tam Milese a nikdo to neřešil, což je absolutně nejlepší ukazatel vyřešení rasismu, když to nikdo neřeší a působí to přirozeně.

      Roma (L'auteur: Alfonso Curaón): Nejlepší film, co jsem viděl za poslední roky. Nevím, s čím ho můžu srovnat (jediné co jsem si občas říkal, zvlášť u scény hořícího lesa, byl Tarkovsky, což je asi jen způsobeno mou neznalostí klasiků). Další filmy, které mám rád stejnou mírou v poslední době jsou jen La la land, Tři billboardy, a Mlha v srpnu. Žádný z nich není technicky na takové úrovni ale mám k nim osobnější vztah, protože přece jen je to Cuarónovo dětství v Mexiku a o jeho služce, o kterých nám vypráví a to se nedá považovat zrovna za univerzální téma. Mnozí si třeba řeknou, že černobílé věci jsou pod jejich úroveň a že na takové falešné domýšlivé rádoby intelektuální filmy, které se tak v momentální době chtějí prezentovat nemají čas, že svět nikdy není černobílý a je to jen simplistický způsob jak ho vnímat. Takoví lidé mají právo na svůj názor a vy byste se s nimi už neměli nikdy bavit. Černobílost je jen obětování práce s barvou za detailnější práci se světlem a kontrastem, nepřijde mi to jako zjednodušení práce jen přesunutí zájmu. Navíc to přesně navozuje pocit filmu který nepatří do této doby (což odpovídá tomu, že to jsou vzpomínky na dětství), je to jeden z faktorů proč tento film nevypadá jako nic, co bylo natočeno v poslední době. Ale i přes nádherný obraz a detailní kompozice která každá musela trvat snad roky na naplánování a nacvičení a každá kypí životem natolik, že zapomenete, že to není opravdová ulice, je impozantnější stránkou zvuk, který vás transportuje přímo do filmu a zvuky ulice a rozhovorů a všeho světa jsou okolo vás. Tohle všechno lze nejlépe vychnutnat v kině, na což už je momentálně pozdě (užijte si to na Netflixu online na mobilu v podřadné kvalitě s reklamama a těma špuntama v uších). Tenhle film je, dle mě, jeden ze dvou kandidátů na Oscara.

       Green Book (režisér: Peter Farelly [už při psaní toho jména jsem zapomněl kdo to je]): Viggo Mortensen pověsil meč na hřebík, naládoval se kuřecíma prsíčkama a spolu s Mahershalou Alim, který (nějakej odkaz na Moonlight, který jsem pořád neviděl) se rozhodli, že remakenou Řidiče slečny Daisy (teda to jsem taky neviděl ale myslím, že přesně takhle to vypadalo), akorát si prohodí role. Můžeme sledovat, jak jejich zprvu ledový vztah roztává a oba se učí přijmout světy toho druhého a společně hlesneme dojaté "Awww" a utřeme si tu jednu uroněnou slzičku, když Mahershala poprvé okusí kuřecí stehýnko a postěžujeme si, že černoši to opravdu těžké měli. Hezká protiváha k Blackkklansmanovi. Naprosto stereotypní feel good film, který ale naštěstí stačí na potěšení, ale i feel good filmy se dají udělat lépe (The Big Sick.) (update after Oscars: wtf)

       Bohemian Rhapsody (režiséři: Bryan "can i touch your kid?" Singer a pak Dexter "wait thats creepy" Fletcher): Nesmí se to brát jako biografie, spíše jako událost připomínající lidem písničky Queenů, zvlášť pak Live Aid asi muselo být v kině pro někoho, kdo to zažil absolutní nářez. Obecně je to podle mě hlavně atmosféra Queenů, která tento film vyzdvihuje, a ne film sám o sobě. Pak se k tomu ještě musí přičíst excelující Rami Malek, a pokud jsem jedním z ostatních nominovaných tak se bojím, že mě kousne, pokud mu na toho Oscara šáhnu. Mně dochází fantazie a k tomu filmu jsem neměl žádné specifické výhrady ani mě nic nezaujalo. Vím, že by se mohl mírně zkrátit, ale i tak jsem víceméně udržel pozornost a dokonce jsem si přidal 2 písničky od Queenů na svůj playlist a strávil jsem celých deset minut prohledáváním wikipedie jak dopadne sequel. 

     Vice (režisér: Adam McKay):  Neviděl jsem a myslím, že jsem to naštěstí ani nezahlédl v programech kin takže se nebudu muset cítit provinile, že tento film, ač zní tak neuvěřitelně zábavně, neuvidím. I když Sázka na nejistotu byla celkem zábavná, díky ohlasům, které přesně tento nedostatek vytýkají tomuto filmu, je můj zájem opravdu téměř nulový.

    A Star Is Born (režiherec: Bradley Cooper): také jsem neviděl a moje integrita kritika se otřásá v základech, které jsem ještě ani nestačil vybudovat. Ale kdo by se chtěl dívat na film, který je tak očividně cílen na konkrétní demografickou skupinu (do které já minimálně z důvodu pohlaví nepatřím) a když ani nemám rád Lady Haha (jen překlep).

The Favourite (režisér: Yorgos Lanthimos): Yorgos se rozhodl opustit svůj maniakální řecký ostrůvek, na kterém určitě žil v osamění, obklopen starobylými řeckými sochami, kde ho napadaly ty nejšílenější nápady a přesunul se blíže Hollywoodskému normálu. Ať už to bylo, protože si uvědomil, že mu začínalo hrabat a potřeboval změnu nebo jen chtěl nějaké to celosvětové uznání a kupu cen, tato nešťastná změna se stala. Aby si ještě více pojistil svůj komerční úspěch tak ani neriskoval adaptaci vlastního scénáře a do hlavních rolí si zvolil 3 ženy. Všechny herečky pak ve svých rolí předvádějí úžasné výkony a patří k hlavním pozitivům filmu. Do těch by se také dala zařadit kamera, která se snaží uchovat aspoň nějakou úroveň bizárnosti z jeho předchozích filmů a propracované nabubřelé kostýmy. Krom jistých dalších aspektů divnosti a vtipnosti mě ovšem film spíše zklamal, i když pořád moc nevím proč. Možná to bylo tím, že film působil podstatně déle než inzerované 2 hodiny. Možná kvůli ne úplně na sebe pasujícímu rozdělení filmu na kapitoly. Nebo absencí nějaké přesahujícího tématu krom prostě obyčejných intrik, které akorát byly zaobalené v zábavném povrchu, ale jinak byly prázdné a nicmocneříkající. Možná jsem prostě jen chtěl nějaký ten očirvoucí závěrečný moment, který mě prostě posadí do židle, které se vyskytovaly v jeho předešlých filmech. Možná jsem jen zapšklý hipster, který se vyžívá v tom, že si může posadit na hlavu čepici, promnout si svůj plnovous, zarovnat si brýle a prohlásit, že já osobně preferuji jeho starší tvorbu nad jeho nynější a doufám, že se navrátí ke svým kořenům. Navzdory mým rozpakům vůči tomuto filmu je to spolu s Romou druhý možný kandidát na Oscara a budu velmi překvapen, pokud ho jeden z těchto filmů nezíská.