Sbírka Drabblů (aspoň těch mých)
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Můj nejlepší přítel zrcadlo
„Už zas“ mrmlal si pod vousy, když procházel skrz drátěné dveře místní věznice. Pokývl na pozdrav už známým tvářím a jistým krokem se vydal k cele, ve které předpokládal přítomnost svého provinilého kamaráda. „Tentokrát už mu to dám sežrat,“ říkal si, zatímco pohledem přejížděl po přesvalnatělých tělech, která vyústila v oknířenou hlavou. Konečně ho zahlédl a houkl na něj, že už může vypadnout. „Kamaráde můj,“ zaslechl jeho přivítání, „vzal si dost i pro Blejsku?“ A pohodil pohublým palcem směrem k zrcadlu, které bylo uprostřed soustředěného zíracího souboje s místním drsňákem. „Musíš se s ním přestat stýkat,“ nařídil mu. „Ani hovno,“ odpověděl.
Noc nabírala na síle a
viditelnost už by pomalu nelimitovala ani krátkozrakého bez brýlí. Všechny
lampy už vesele poblikávaly na cestu a těšily se na další poklidně strávenou
noc. Kolemjdoucích bylo čím dál méně a noc se blížila ke konci. Slunce začalo
projevovat první náznaky své existence a lampy to braly jako docenění dobře
odvedené práce a šly si dát zaslouženého šlofíka. Jedna ovšem nadále pokračovala
ve své činnosti, navzdory nyní už dostačující viditelnosti. Ač se snažila jak
chtěla, zhasnout se nedovedla. Přivodila tím na sebe i pár lehce vyjukaných
pohledů, které ovšem setrvačnost chůze odtáhla dál. Nakonec se vypnula.
Můj nejlepší přítel zrcadlo
„Už zas“ mrmlal si pod vousy, když procházel skrz drátěné dveře místní věznice. Pokývl na pozdrav už známým tvářím a jistým krokem se vydal k cele, ve které předpokládal přítomnost svého provinilého kamaráda. „Tentokrát už mu to dám sežrat,“ říkal si, zatímco pohledem přejížděl po přesvalnatělých tělech, která vyústila v oknířenou hlavou. Konečně ho zahlédl a houkl na něj, že už může vypadnout. „Kamaráde můj,“ zaslechl jeho přivítání, „vzal si dost i pro Blejsku?“ A pohodil pohublým palcem směrem k zrcadlu, které bylo uprostřed soustředěného zíracího souboje s místním drsňákem. „Musíš se s ním přestat stýkat,“ nařídil mu. „Ani hovno,“ odpověděl.
Vítr ve vlasech
Byla známá po celém okolí, i z těch nejzapadlejších koutků sousedících krajů se lidé hnali, aby spatřili její věhlasnou kštici. Plavé vlasy jí sklouzávaly podél tváře jako ty nejzlatější vodopády a v tvářích místních vesničanů se zračily myšlenky na zapovězené kraje, které byly určeny jen těm nejkrásnějším. A když soumračný vítr zavlál a její vlasy zaplály nejkouzelnějšími barvami, několik jich padlo na kolena v nekonečném obdivu té nedosažitelné krásy. Je nutno však poznamenat, že zbytek její tváře už nedosahoval stejných standardů jako její hříva. A to kopí, na kterém byla nabodnuta, ač dodávalo jistou štíhlost, jí na atraktivnosti taky nepřidávalo.
Byla známá po celém okolí, i z těch nejzapadlejších koutků sousedících krajů se lidé hnali, aby spatřili její věhlasnou kštici. Plavé vlasy jí sklouzávaly podél tváře jako ty nejzlatější vodopády a v tvářích místních vesničanů se zračily myšlenky na zapovězené kraje, které byly určeny jen těm nejkrásnějším. A když soumračný vítr zavlál a její vlasy zaplály nejkouzelnějšími barvami, několik jich padlo na kolena v nekonečném obdivu té nedosažitelné krásy. Je nutno však poznamenat, že zbytek její tváře už nedosahoval stejných standardů jako její hříva. A to kopí, na kterém byla nabodnuta, ač dodávalo jistou štíhlost, jí na atraktivnosti taky nepřidávalo.
Pořád spolu
„Ale tak už kurva přestaň!“
zařičel jsem z čiré frustrace, když ten zatrolený kokot, ke kterému jsem
byl připoután při mém útěku, rádoby nahodile zmínil, že dlouho nebyl na horské
dráze, přesně v ten moment, kdy jsme se krčili v karnevalových křoviskách
a policajti pobíhali všude možně. „Vidíš snad, že by si nějakej fízl pochutnával
na cukrové vatě? Ne? Tak kušuj!“ A za nepatrného řinčení jsme se šourali dále,
oba mírně shrbení, já z opatrnosti a on ze sklíčenosti. Když ale uviděl
tunel lásky jeho nadšení dosáhlo slyšitelných hranic, načež následoval výkřik: „Stůjte!
Vy dva hajzlové spolu shnijete v lochu!“
Periferní bicáček
Další nudný, promarněný
den sedím mezi dutými hlavami, zatímco mé myšlenky se cítí uvězněny a
přidušeny tím nechutně neužitečným přívalem informací, který se pomalu šourá od katedry.
„Proč tu vůbec musím trčet? Stupidní společnost.“ říkám si pro sebe.
Nakonec se rozhodnu podvolit a nechám příval anatomických informací přes sebe
převalovat jako neustavičné vlnobití. Najednou ale podezřelé sdělení zaujme mou pozornost „A tohle je periferní bicáček.“ Zdálo se, že to nikoho nevyvedlo z míry.
Až konečně se ozval nesmělý hlas „Já myslela, že je poblíž biceps femoris?“ „Častá mýlka,“ odpověděla učitelka, „ve
skutečnosti se může objevit kdekoliv při stavu krajního vysílení.“
Nejzářivější hvězda
„Zrcadlo, Zrcadlo, kdo je
hvězda nejzářivější?“ „Ty jsi, Slunce, ty jsi,“ unaveně odpovídalo enormní
vesmírné Zrcadlo, které bloumalo vesmírem a za určitý peníz poskytovalo službu
nejistým soustavám. Tento trh se ovšem v nedávné době mírně zadrhl a
Zrcadlo se tudíž muselo spokojit s obšťastňováním zanedbatelných hvězd, jejichž sebevědomí dosahovalo astronomických hlubin. Poslední dobou ovšem Zrcadlo začalo pociťovat nevoli a něco, co by člověk popsal jako morální odpovědnost
popřít toto prohlášení. Ve skutečnosti se mu v hlavě začal formovat pocit
přítomnosti hvězdy zářící takovou silou, že i Sirius by poznatelně zbledl. Aspoň
tak mi to pak Zrcadlo horlivě a svědomitě popisovalo.
Komentáře
Okomentovat