Nemít očekávání

Tak jsem včera po dvou letech otevřela tuto stránku s jistou mírou nostalgie, nadšení i obav. Zastaralá technologie blogu místo moderních postů (většinou videí) na na sociálních sítích mě ještě stále netrápí a úchvatná úvodní fotka v autorství kolegy z filozofické fakulty mě zase naplnila tesknou představou o tom, jaké by to bylo jet někam na dovolenou.

Ale na krajinky, hory a zelený kopce se můžu zase soustředit jindy. Když tak listuju zaprášenou kronikou blogových příspěvků, potýkám se s obavami a s myšlenkou, která by každému člověku měla být samozřejmá. Jenže ve svém odmítání dospět a přijímat ideje si ji asi potřebuju připomenout.

Starý příspěvky mě baví, zvlášť ty, který nejsou moje. Slovní obraty a hříčky, texty protkané nápady, dávající dohromady smysl… jsou zkrátka skvělý. Mladostarý odpůrce Malého principála to má prostě v krvi.

Jenže já tímto darem neoplývám, a tak se snažím připomenout si, že nejspíš ne všechno a nebo ne vždycky musí být cool, bezvadně kvalitní nebo vycizelovaný k dokonalosti, aby to mohlo být sděleno. A možná to nemusí být tak skvělý většinu času.

A i když mé veškeré psaní, denně, provází značná míra pochybností, možná jsem se za tu dobu naučila mít tak trochu ‚na párku‘, jak by řekli nejmenovaní známí. (Nebo oni by možná řekli na salámu, ale to je pro mě jako pro býložravce minimální rozdíl.) No, minimálně se o to snažím.

Takže by mělo být v pořádku, že sepisky nebudou cool, dobrý, nebudou parádně vyjádřený kreativními jazykovými obraty. Ani nebudou zpracovávat aktuální, důležitý téma, silný zážitek a někdy asi nebudou mít ani myšlenku. Vnitřní panika sice pořád pracuje, ale můžu se asi ujišťovat tím, že na tenhle blog narazí naprosté minimum člověků a člověčic a i kdyby… není nic jednoduššího než přestat číst a stránku zavřít (nebo se vrátit třeba k prima pojednání o Oscarech).

A jaká je teda hlavní myšlenka tohoto několikaodstavcového nesmyslu? Asi že sem možná, někdy, když budu mít neurčitý pocit že jo, třeba něco napíšu. Přes všechny výčitky svědomí i úzkost toho, že to nedává smysl + tisíc dalších obav, je možná dobré si občas někde odložit myšlenky.

Navzdory tomu, že mě mrzí vyjadřovací neschopnost, tuctová slovní zásoba, nedostatek nových nápadů i to, že opakuju slova, mluvím o náhodných a nezajímavých válech a nedokážu udržet v jednom textu myšlenku. O kompetenci na psaní ani nemluvě.

Někdy je dobrý se přesvědčit, a doufám, že můj mozek to snad i ví, že většinu prohřešků ohledně psaní na blog mi ostatní, myslím, leckdy prominou snáz než já sama.♠