Óda na jaro a (nejen) společné večeře

Jaro začalo včera. Ještě v době, kdy jsem chodila na základní školu (což v mých představách zas tak dávno není, ale v realitě evidentně… eh), jsem se učila, že všechna roční období krom podzimu začínají jednadvacátý den měsíce, tedy prosince, března a června. To už zřejmě neplatí? Ještě do letoška jsem žila v domnění, že to tak zůstalo, ale Google a tiskové zprávy mě vyvedly z omylu. Každopádně k původní myšlence jara, kromě toho že to je to totálně nejlepší roční období, rostou malý zelený a postupně i barevný kytky, je to taky skvělá příležitost k oslavám. ☼

Letošní první den jara myslím moc jarně nevypadal. Rtuť na teploměru hezky poklesla k minus čtyřem stupňům a já jsem v letních botkách padala do sněhu a klouzala se na namrzlé lesní cestě. Mé minulé já vyjadřuju dík, že vzala čepici a nemrzla jsem tak moc. (A mé budoucí já slibuju koupi termosky… ☺)

Ale jakkoliv mrzne, pořád je to jaro, kterého se nemůžu dočkat. Je to příslib. Příslib, že vyrostou hrášky a až nebude mrznout, přesadím je do kyblíku na balkón. Příslib, že mě ráno bude budit slunko a že mi venku v bundě nebude zima když si půjdu sednout do parku. A taky zeleně, barevných východů slunce, lučního kvítí a toho, že Barča nebude trpět kvůli sněhu a zimě!

Pohané při příchodu jara slavili Ostaru, a i když jsem první jarní víkend byla oficiálně v pracovní povinnosti (a večer řešila svou oblíbenou politiku, jéj), jaký jiný než sobotní večer by byl ideální na slavnostní večeři pro příchod jara?

Tak jsem zase po asi tak půl roce zasedla ke společnému stolu na večeři, a že to bylo prima. (Vařila Barča.) Původně měla být tato idea hlavním tahounem jarního vypsaní se, ale jaro ji přerostlo, takže o tom, proč jsou společný (nejen) večeře skvělá věc, třeba zase někdy jindy.