Bezprizorní (já)

V úterý ráno na check-inu, takže na takovým tom úvodním kolečku, říkala Káťa: "Mám dojem, že nestíhám svůj život. Ale zároveň mám hrozně moc volného času." A teď už možná ne tolik, ale minimálně na první půlku semestru Jaro 2022 je to dost akurátní popis toho, jak jsem si někdy připadala.

Mersault v Camusově Cizinci jakoby se na vlastní život díval s nadhledem a moc nechápal co se děje v jeho bezvýchodné a nesmyslné existenci. Připadala jsem si jako Mersault? Ano i ne. 

Ano, protože jsem nevěděla, co mám dělat, přišlo mi, že sem nikam nepatřím a bezcílně jsem existovala. Ne, protože Mersault se nad tím zas tak nepozastavoval, ne? Nebo aspoň z toho, co si z té knihy vybavuju. A tam je pro mě asi hlavní odlišnost, než jako že se dívám na svět shora z nadhledu, stojím přímo uprostřed a všechno ubíhá okolo mě jako bych byla duch. Teče, pádí, proudí, a já se nemůžu ničeho zachytit a všechno chce odplynout. Nejsem tichý pozorovatel, jsem němý účastník, který stojí vedle a křičím prázdný slova, která nikdo nedokáže slyšet, a o kterých ani já po chvíli nevím, co znamenají.

Všechno kolem ubíhá někam do daleka a já se nemůžu přidat, nedosáhnu, nedokážu. A tak stojím na místě, nedokážu se pohnout a jímá mě čím dál větší hrůza. Všichni někam směřujou, něco mají, po něčem prahnou, někam jdou... cíle, sny, plány...

Takže, Káťo, jenom jsem chtěla říct, že slyším tvou bezradnost, kterou jsme v úterý ráno smetli smíchem, o kterém by Ervin Goffman určitě řekl něco chytrýho (a já bych možná i věděla co, kdybych nezačínala furt nový knihy, ale četla lineárně). Slyším, ale nemám ponětí, co s tím.